Časté dotazy – Buddhismus a smrt

První část knihy je psaná tak, aby byla užitečná každému. Nemusíte být buddhista, aby vám přinesla užitek. Někteří lidé ji budou číst hlavně kvůli informacím, jak pomoci rodině nebo přátelům. Jiní zase zajdou do některého z center buddhismu Diamantové cesty a získají hlubší a praktické informace o našich kurzech vědomého umírání (tib. phowa). Jakákoli znalost, zkušenost nebo pochopení jsou v této oblasti nesmírně důležité. Smrt totiž v našem kolektivním vědomí momentálně představuje černou díru. Je to oblast, ve které lidé buď věří, anebo o ní nepřemýšlejí.

Aby lidé věděli, že se nemusí bát. Mohou otevřeně přemýšlet o celém procesu a učinit ho součástí svých životů. Kultury, ve kterých je smrt vnímána jako přirozený běh nebo pokračování života, jsou mnohem méně neurotické než naše. Nemají na konci života velký otazník. Člověk má organický pocit, jako roční období v přírodě – rodíme se, žijeme, umíráme a znovu se rodíme. Je to velmi harmonizující.

Mezi několik lékařů, kteří se odvažují vykračovat za běžný materialistický pohled, že mozek vytváří mysl, patří Pim van Lommel (www.pimvanlommel.nl), lékař zabývající se paliativní medicínou, který napsal „Consciousness beyond life, the science of the near-death experience“. On a jeho zjištění, že vědomí může existovat bez těla, jsou velmi důležité. Více se můžete dovědět na internetu.

Materialistická věda považovala za samozřejmé, že mozek vytváří mysl, ale on dokazuje, že mysl může existovat bez fungujícího mozku. Popisuje mnoho případů, kdy byli lidé klinicky mrtví a bez mozkových funkcí. Když je přivedli zpátky k životu, popisovali, co se dělo v místnosti ve chvílích, kdy byli mrtví. Obvykle vše „viděli“ seshora. Proto nyní v některých nemocnicích dávají velké obrázky na různé police, které je možné vidět jenom shora, a zjišťují, jestli je lidé viděli.

Kniha má devět kapitol. První připojuje ke smrti a umírání kontext dnešní vědy. Druhá kapitola je obecně o buddhismu. Třetí kapitola popisuje to, co je vidět, když někdo umírá, a jak zlepšit vnější podmínky umírání. S jakými situacemi se lidé setkají, co jim pomůže. Čtvrtá kapitola popisuje proces umírání zevnitř – to, co se vám děje. Pátá je o tom, co můžeme dělat, abychom pomohli někomu, kdo umírá. Šestá kapitola vysvětluje, jak proces umírání a smrt samotnou využít k rozvoji. V sedmé kapitole následují učení o mezistavech (tib. bardo). Osmá kapitola se zbývá podrobněji phowou a popisuje její různé druhy, možnosti, které nabízejí, a co vás čeká, když se kurzu phowy zúčastníte. Devátá kapitola je o učitelích, které lama Ole potkal, a o tom, jak zemřeli.

Je to praktická kniha o tom, jak se naučit umírat. Je strukturovaná tak, že když víte, že jste nemocní a zemřete, přečtete si čtvrtou kapitolu. Když víte, že vaše matka umírá, zopakujete si pátou kapitolu. V takových chvílích nemusíte číst 200 stran. Nabízí se vám zkratka k potřebným informacím.

Učení, která lama Ole předává, jsou založena na tradičních učeních pocházejících od Guru Rinpočheho, mezi které patří také Tibetská kniha mrtvých (tib. Bardo Thödol), která obdržel jako ústní odkaz od 16. Gjalwy Karmapy a dalších velkých mistrů minulého století jako např.: Šamar rinpočhe, Kalu rinpočhe, Kongthul rinpočhe, Tenga rinpočhe, 14. Dalajlama, Lobpön Cečchu rinpočhe, Beru Khjence rinpočhe a další. Phowa, kterou lama Ole předává, a jejíž odkaz na přání 16. Karmapy obdržel od Ajanga tulkua, patří do odkazu term Guru Rinpočheho longčhen ňithing.

Je to transformace. Mysl je nadčasovým vědomím a energií, které se na určitou dobu připoutávají k lidskému tělu nebo k jednomu ze šesti podmíněných stavů existence. Jsou vytvořeny šesti hlavními psychologickými stavy, které bytosti prožívají – pýchou, žárlivostí, připoutaností, zmatkem, chtivostí nebo nenávistí – a podmíněné také ušlechtilými a laskavými vlastnostmi podstaty mysli. Od času bez počátku procházíme z jednoho vesmíru nebo existence do další. Když se jeden aspekt psychologického obsahu vyčerpá, objeví se mezistav a během sedmi týdnů dozraje v další existenci, ať už s fyzickým tělem, nebo bez něj.

Tento proces se děje každé bytosti. Otázkou je, jestli jej známe, jestli máme přesvědčivé útočiště a jestli s touto situací dokážeme, nebo nedokážeme pracovat. O to jediné jde. Stejně jako má každý tvář, ať už se dívá do zrcadla, nebo ne.

U každého, kdo zemře, je možné po smrti ještě v průběhu následujících sedmi týdnů ovlivňovat jeho mysl. Navzdory chybějícím smyslovým dojmům existuje i nadále chybná představa „já“ odděleného od celku.

Dokud dozrávající karma zemřelého ještě nepřivedla k novému znovuzrození, trvá možnost vykonat jeho jménem dobré činy nebo činit přání pro co možná nejpříjemnější průběh mezistavu a dobrý nový život. Prostor nemá žádná omezení, a proto přání také dosáhnou svého cíle. Tento přístup je možné ještě posílit mantrami OM AMI DEWA HRÍ nebo OM MANI PEME HUNG, které vše zaměřují na stav nejvyšší radosti.

Vědomí zemřelého rádo vyhledává místa a lidi, kteří měli silný vliv na jeho život, a proto je moudré na něho myslet a mluvit o něm pouze v dobrém a nechat jeho oblíbená místa a majetek po 49 dní po jeho smrti pokud možno bez dotyku. Jestliže byl zemřelý štědrý a části svého majetku rozdal nebo daroval již zaživa, měli bychom jeho přání splnit co nejrychleji. Jeho mysl dostane nádavkem dobrou karmu pro mezistav a znovuzrození. Po sedmi týdnech přechází zemřelý do nového života a dědici se mohou začít hádat nebo proti sobě posílat tucty právníků, aniž by ho rušili v jeho vývoji.

Lidé se dokáží učit takřka z každé životní situace. Neustálým vodítkem by při tom měl být zákon příčiny a následku: budoucnost vytvářejí činy, slova a myšlenky. Všechny dojmy vložené do světa a vlastního shromažďovacího vědomí dříve nebo později dozrají a povedou k prožitkům se stejným emocionálním obsahem. Moudrý člověk se tedy zbavuje staré zátěže, kdykoliv se objeví, a hromadí dojmy přinášející štěstí. Máme neustále příležitost sprovodit ze světa vše, co v nás doutná a je nepříjemné, a zároveň být ostatním k dispozici tělem, řečí a myslí. Pokud se nám navíc ještě podaří pomoci jim nalézt nadčasové hodnoty, vzniknou dobré svazky pro tento a všechny budoucí životy.

Pokud hledáme něco proti strachu ze ztráty, bolesti z rozloučení a smrtelné vážnosti, nemusíme chodit daleko. Každý si během života vychutnal nečekané velké okamžiky odvahy, radosti, lásky, nadbytku, prozíravosti a podobně. Jaké by to asi bylo, kdyby byly naší skutečným stavem? Dokázali bychom si představit, že by slunce svítilo neustále, a my si toho jenom nevšímali? Že by běžné, průměrně zajímavé nebo špatné prožitky připomínaly pomíjivá oblaka, která bez vlastní podstaty a trvalé síly táhnou kolem našeho vnitřního vhledu? Takový přístup k nadčasovému vnitřnímu bohatství mysli se během objevitelské cesty tak jako tak nevyhnutelnou smrtí určitě vyplatí. Kdo podobně jako Goethe řekne jako poslední: „Více světla!“, ví, co je třeba hledat.

Strach ze smrti významně oslabuje již za života také meditace phowy. Ty, kdo se ji naučili, vede automaticky do takzvaných „čistých zemí“, to znamená vysvobozených a nesmírně radostných úrovní vědomí, ze kterých již není možné klesnout. Automaticky se tak vyhneme často dramatickým prožitkům spojeným s bardem smrti.

Sebevražda především nepředstavuje dlouhodobé řešení. Kromě velmi výjimečných okolností je tím nejškodlivějším, co si můžeme udělat, protože zanechává v mysli dojmy přinášející větší utrpení než vražda neznámého člověka. Z buddhistického pohledu od ní můžeme jenom odrazovat, protože sebevražda vytváří návyk udělat to samé i v budoucích životech. To také vysvětluje, proč je tolik sebevrahů do takových myšlenek doslova „zamilováno“ a proč je často nejsou schopni opustit navzdory starostlivým pokusům rodiny a přátel nebo mnoha hodinám terapie. S každou sebevraždou se zhoršují vyhlídky na budoucí příznivé životní podmínky, protože sebevraždou jdeme přímo proti vlastní buddhovské podstatě – 72 tisíc energetických drah v těle obsahuje buddhovské energie, které vlastnoručně zničíme. Proto je sebevražda vedle zabití buddhistického učitele nebo vlastních rodičů považována za jeden z nejzávažnějších negativních činů.

Pokud někdo myslí na sebevraždu, měl by si být vědom toho, že v následujícím znovuzrození bude jeho život plný utrpení. Může si být jistý, že se znovu ocitne v těžkých podmínkách, jako jsou například necivilizované oblasti tohoto světa (třeba určité části Afriky). Toto vysvětlení není rozhodně psychologický trik nebo rasistický vtip. Podmínky na většině míst ve většině jižní části světa, způsob, jakým se tam lidé k sobě chovají, a nemoci a útlak, kterým tam trpí, odpovídají velmi přesně tomu, jak Buddha popisoval karmické následky sebevraždy.

Bohužel si mnoho lidí myslí, že vlastnoruční ukončení života je také koncem utrpení. Nebo doufají, že když zároveň zabijí i nějaké nevěřící, dostanou se dokonce blíže svému bohu.
Zabít se neřeší žádné problémy, naopak: pouze je odsuneme do dalšího života a podstatně horších okolností.

Buddha obecně radí chránit jakoukoliv formu života a nezabíjet ani nenechávat zabít. Znamená to chránit život i v případě, kdy žena nechtěně otěhotní. Od okamžiku, kdy se setká vajíčko a sperma, přidává se vědomí, které má s rodiči spojení z dřívějších životů a je jimi nyní přitahováno – na světě je živá bytost.
Zkušenost říká, že když je mezi partnery vědomě potracené dítě, rozpadají se i žhavě zamilované páry. Negativní karma vzniklá následkem potratu na ně má příliš těžký dopad. V takovém případě bychom měli namísto zabíjení dát dítě k adopci.

Místo abychom životu a štěstí bránili, darujeme je. Mohli bychom tak zachránit spoustu dětí před interrupcí a přivést je do těch deseti procent rodin, jež jsou nechtěně bezdětné a kde si je rodiče toužebně přejí.

Pro ženu, která podstoupila potrat, se nabízí následující přístup: první věcí je zařídit, aby se to neopakovalo. Žena by měla sama sobě slíbit, že když znovu otěhotní a nebude schopná to zvládnout, dá to dítě někomu, kdo ho chce. Na tomto základě může začít stavět. Očištění funguje jen tehdy, když už podobné činy neopakujeme.

Když žena podstoupí potrat, může po sedm týdnů po tom opakovat mantru OM AMI DEWA HRÍ, aby dítě mělo dobré další zrození. Pro sebe pak může opakovat dlouhou očistnou mantru. Velmi často se stává, že když pak žena znovu otěhotní, přichází do kontaktu s tím samým proudem vědomí.

Znakem očištění bývá všeobecný vztah k dětem – v jejich přítomnosti bude znovu dobrý. Je užitečné, když se pak žena, která absolvovala potrat, pokusí pomáhat druhým, aby dávali děti k adopci a nechodili na potrat.

Eutanázie se dotýká karmy i motivace všech zúčastněných. Obecně se od ní v buddhismu odrazuje, protože v těle je 72 tisíc buddhovských energií, které se jejím prostřednictvím záměrně zničí. Když někdo ze soucitu pomůže těžce trpícímu se zabít, jedná většinou z nevědomosti, a sklidí proto málo negativních dojmů. Jestliže však někdo poskytuje eutanázii, měl by počítat s tím, že vše bolestné, čemu se nyní umírající vyhnul, na něj čeká opět v jeho následujícím životě.

O tom, co se bude dít s lidmi, kteří jsou bez dalších známek života připojeni k přístrojům udržujícím život, rozhoduje většinou rodina. Obecná rada je, že když se rozhodnete přístroje vypnout, udělejte to na nov nebo úplněk, touto dobou se energie z obou postranních tělesných kanálů přesouvají do centrálního kanálu. To vytváří nejlepší podmínky pro následující mezistavy a dobré znovuzrození. Mysl je v těchto dnech jasnější, a pokud jsou v ní nahromaděné dobré dojmy, dokáže se proud prožívání snadno pohybovat nahoru a opustit tělo jedním z horních otvorů. To by mělo umírání usnadnit.

V případě eutanázie, kterou některé země svým občanům umožňují¹, se schází obrovské množství vnějších a vnitřních podmínek a nezbývá než poradit, aby člověk v souvislosti s ní neskrýval žádné sobecké myšlenky. To ovšem nikoho neochrání před nebezpečnými lidmi, kteří se rádi vidí jako vládci nad životem a smrtí, jako tomu někdy bývá v domovech důchodců. Skutečně zdravě a altruisticky se dá jednat nejspíš asi jenom tam, kde je k dispozici zralé lidství a nevládne žádný nedostatek. Před několika lety jsem v Moskvě zastupoval buddhistický pohled v jedné televizní debatě na toto téma. Všichni účastníci se shodli na tom, že v Rusku nemá být eutanázie povolena: kvůli bytové nouzi v zemi by ve skutečnosti byli brzy upláceni lékaři, aby poskytovali eutanázii jenom kvůli tomu, aby se někdo druhý dostal k vytouženému bytu. Pak už by bylo jenom otázkou času, kdy by se o totéž pokoušeli rodinní příslušníci se stárnoucími nebo nemocnými příbuznými.

¹) V Belgii to například vypadá následovně: zákon z roku 2002 stanovuje výjimku z trestního zákoníku s ohledem na zde ustanovený zákaz zabíjení. Podle něj má být aktivní eutanázie beztrestná poté, kdy neléčitelně nemocný, plnoletý a při vědomí se nacházející pacient několikrát a dobrovolně písemně nebo před svědky vyjádří přání provést opatření ukončující život. Mezi požadavkem eutanázie a opatřením ukončujícím život musí uplynout měsíc.

V České republice se v roce 2009 provedlo 605 orgánových transplantací.² V Německu se například za rok odeberou za účelem transplantace orgány více než tisícovce lidí³, tyto orgány obdrží více než čtyři tisíce⁴ lidí. Z tohoto pohledu je člověk obrovským skladem náhradních dílů, a každý je tak potenciálním dárcem nebo příjemcem životně důležitého orgánu.

Dárcovství orgánů je jedním z velkých sporných témat současného lékařství, mimo jiné také proto, že rychlý rozvoj lékařské technologie umožňuje takové zacházení s lidmi a jejich těly, že přestávají platit pravidla doposud vnímaná jako samozřejmá a rozpouští se dosavadní hranice mezi životem a smrtí.

Z buddhistického pohledu je velmi užitečné v případě předčasné smrti poskytnout druhým své zdravé orgány, a tím lepší nebo delší život. Pokud se však někdo s touto představou necítí dobře, neměl by na sebe v žádném případě vyvíjet tlak. Může se rozhodnout jen pro dárcovství tkání, protože tkáň lze odebírat ještě 72 hodin po biologické smrti. Zemřít musí každý a každý by měl mít právo zemřít, jak sám chce. Pokud je možné vlastní smrtí někomu druhému prodloužit život, je to velkorysé. Stejně smysluplné je však také přání vědomě a nerušeně projít procesem umírání a pomocí naučených meditací dosáhnout vysvobození. Pomoc všem bytostem z této úrovně vědomí je nezměrná.

Důležitý je také přístup a motivace: pokud je to možné, měl by duchovní učitel zemřelého celý proces podpořit, aby se předešlo šokům a usnadnilo se hromadění dobrých dojmů, které si takový dárce zaslouží.

Na Západě si pro buddhisty, křesťany a další humanisty dokážu představit ideální průběh darování orgánů takto: během toho, co se po srdeční smrti stahují vnitřní energie, spočívá vědomí dárce ještě zcela bdělé v prostoru. Je-li potřeba, jak tomu ve většině případů bývá, otevřít tělo již teď, je radno postupovat s maximální empatií. Mrtvý prožívá, co se děje na operačním sále, jak se zachází s jeho tělem, jak se o něm mluví, a také jasně cítí motivaci přítomných, proto by všichni zúčastnění měli přinejmenším během prvních čtyřiceti minut zacházet s ušlechtilým dárcem velmi všímavě. Teprve potom mrtvý zcela ztratí vědomí. Nejlepší je, když jej provází zkušený buddhistický učitel, přítel nebo lidsky zralý člen rodiny, který pokud možno byl i při jeho umírání. Měl by mu pak vysvětlit obrovskou hodnotu jeho daru, zopakovat, že díky tomu bude šťastná celá rodina a že jeho samého obohatí ohromná dobrota jeho činu. Během operace by měl on, nebo pokud možno lékař, nahlas nebo alespoň v mysli mrtvému vysvětlovat význam probíhajících procesů. Když proběhne odběr orgánů, a díky tomu také prodloužení jiných životů, může mu nakonec říci: „Nyní jsi opravdu svobodný, udělal jsi pro bytosti to nejlepší. Jdi teď do nejjasnějšího světla nebo k těm nejlepším rodičům, kteří tě přitahují, a pracuj dále pro bytosti. Oslavíme tvůj vznešený příklad.“

Do jaké míry se vědomí při umírání nejenom stahuje do srdečního centra, jak jsme již popsali, ale také udržuje spojení se samotným fyzickým srdcem, je nejisté. Mezinárodně uznávaný křesťanský neuropsycholog Dr. Paul Pearsall publikoval koncem devadesátých let knihu (Pearsall, P.: The Heart’s Code, 1999) vyvolávající senzaci s ohromujícími zprávami o zdánlivě nevysvětlitelných změnách vkusu, chování, vzpomínek a návyků, ke kterým došlo u příjemců srdce. Změny u příjemců orgánů přitom podle jeho výzkumů silně odpovídaly rysům osobnosti dárců orgánů.

Novější výzkumy však ukazují na to, že vzpomínky, návyky a záliby bytostí zaznamenávají také buněčné komplexy jako plíce, játra a ledviny, a že tedy individuální mysl, která je ve skutečnosti proudem dojmů, nenachází nový domov pouze se srdcem zemřelého. Buněčné komplexy při transplantaci přidávají informace uložené ve svých buňkách k motivacím a návykům příjemce. Podle jeho otevřenosti vůči těmto informacím bývají tyto vlivy vnímány různě silně. Šťastný příjemce orgánu by měl každopádně za všech okolností myslet na dárce a s velkou vděčností dělat přání, aby mohl sám jednou udělat něco podobného pro druhé.

²) Zdroj: http://www.uzis.cz/sites/default/files/knihovna/prezentace/img26.png, další informace na www.transplant.cz/transplant/statistiky.php. Pozn. překl.

³) Zdroj: Informationsstelle Transplantation und Organspende – informační středisko pro transplantace a dárcovství orgánů (dárcovství pouze po smrti, bez dárcovství ledvin atd. odebraných živým pacientům) – poslední statistika 2009.

⁴) Deutsche Stiftung Organtransplantation – poslední statistika 2009.

Když žijeme, je těžké opustit tělo, protože je s myslí spojené smyslovými dojmy. Pokud je ale požehnání odkazu dost silné a je-li buddhistický učitel přesvědčený, že sdílí něco smysluplného a dobrého, podaří se takřka každému otevřít centrální kanál vedoucí středem těla. Je to velmi důležité, protože s výjimkou případů, kdy do něčeho narazíme na motorce ve velké rychlosti, což mysl ihned vysvobodí z energetických drah těla, opustí mysl tělo jedním z fyzických otvorů: jedním ze sedmi na hlavě a u velmi těžkých případů jedním ze dvou spodních (S tím nesouvisí uvolnění svěračů spojené se smrtí, které někdy vede k výtoku tělesných tekutin). Podle toho, co vím o Stalinově smrti, jasně odešel jedním z těch spodních, což se dalo čekat. Když odcházíte jednou z biologických bran, nesete si s sebou dál karmu – všechny příjemné prožitky, ale také těžká zavazadla.

Pokud otevřete nadosobní energetický kanál ve svém těle, odejdete pouze s kreditní kartou s neomezeným čerpáním. Nenesete s sebou nic. Veškerou karmu, všechny podvědomé dojmy, všechny bloky a překážky necháte za sebou. Zůstanou s tělem. Zůstanou v běžných energetických kanálech. Omezení z prožívání podmíněného světa zmizí spolu s rušivými pocity v energetických polích buddhy. Tam je úkolem vypořádat se se ztuhlými představami.

Čím připravenější jste a čím máte větší zájem, tím příjemnější a snazší bude dosáhnout výsledku. Doporučujeme lidem, aby jako přípravu zopakovali sto tisíc manter OM AMI DEVA HRÍ a přitom si představovali nad hlavou rudého buddhu a otevírali se jeho stavu blaženosti. Mění to celé prožívání praxe. Lidé, kteří necítí spojení s buddhou, a pro které dělám phowu, obvykle jdou do takzvaného „zavřeného“ lotosu, kde zůstanou, aby se naučili myslet abstraktně. Pak se lotos otevře, oni uvidí buddhu a začne skutečný výcvik.